21. 7. 2014

Ostravská razie v nočních klubech pohledem jedné z vyslýchaných žen

Ke konci května 2014 proběhla v Ostravě razie v erotických klubech, při které policie vyslechla 160 lidí a 23 obvinila z kuplířství. Po rozsáhlá akci s krycím názvem „Anděl" zůstala většina nočních podniků uzavřena. Sociální a zdravotní pracovnice ROZKOŠE bez RIZIKA v následujících dnech a týdnech pomáhaly řadě žen, které přišly o práci, ubytování a ocitly se v komplikované životní situaci. Jedna z žen se rozhodla nám svoji zkušenost popsat v rozhovoru.
   Kauza v Ostravě podle R-R odkrývá problém neexistence zákona, který by legalizoval prostituci jako živnost. V současné situaci nemají ženy ze sexbyznysu definována práva a neexistují ani žádná pravidla pro majitele a majitelky klubů. Represivní opatření navíc ve svém důsledku zvětšují stigmatizaci a diskriminaci žen ze sexbyznysu.

Ilustrační foto z terénní práce ostravského týmu R-R. Foto: Markéta Mathauser Malinová.

V noci 24. května z pátku na sobotu v brzkých ranních hodinách proběhla v ostravských nočních klubech velká policejní razie zaměřená na kuplířství. Jaké to pro Vás bylo, když policie v klubu, kde jste pracovala, nečekaně zasáhla?
První věcí byl velký šok. Občas člověk vidí razie a policajty v kuklách v televizi, ale zažít to na vlastní zkušenost je o dost jiné. Čekali jsme že půjde jen o kontrolu občanek, ale nakonec to bylo docela šílené.

Jak akce probíhala?
Vtrhli k nám nějak po půlnoci. Policistů bylo strašně moc, snad kolem stovky. Ti zakuklení měli samopaly, obstoupili dveře a kontrolovali prostor nahoře a na šatně vzadu, pak přišli civilně oblečení kriminální specialisté v doprovodu státní policie. Sepisovali s šéfem papíry, a kontrolovali mu auto a osobní věci a chtěli vidět veškeré papíry z podniku.
   Jedna po druhé jsme se měli jít převléct do šaten, abychom mohli odjet. Venku jsme ještě musely dát svoje bundy, tašky a kabelky na očichání psům, jestli tam nemáme nějaké drogy. Když jsme chtěly jít na záchod, tak v doprovodu policie, ale museli jsme nechat otevřené dveře. Šéf už s námi nemohl být v kontaktu, už jsme s ním nemohly mluvit. Postupně nás pak odváželi po třech nebo čtyřech v policejní dodávce s doprovodem dvou až tří policistů na stanici. Mobily jsme musely mít schované v batohu, nemohly jsme si ani přečíst esemesku a už vůbec ne volat. Na policejní stanici nás brali jednu po druhé na výslech. Nějak kolem šesté hodiny ráno jsme jeli zpátky na klub udělat domovní prohlídku s šéfem.

Co jste si Vy osobně myslela, že se děje? Jak jste tomu rozuměla?
Původně jsem si myslela, že tam jsou kvůli drogám nebo pančovanému alkoholu. Některé holky tam braly a tím jsme se svezly i my ostatní. Ale jak jsem viděla ty „kukláče", tak mi došlo, že je vše ztracené. Zásahovka, kriminálka, už jsem věděla, že je konec s podnikem. Nejde to ani popsat, člověka neví jak má reagovat, co si může a nemůže dovolit. Když se to člověku trochu rozloží v hlavě, tak mu dojdou ty okolnosti a všechno...
   Nevěděly jsme, že budeme odjíždět, myslela jsem, že se to bude řešit na místě. Dost mě překvapilo, když nám řekli, že se máme jít převlíct kvůli výslechu. V hlavě mi běžely otázky, co se bude dít, jestli se vůbec dostaneme ven... Bylo to hodně náročné na psychiku. Ale u nás to ještě probíhalo jakž takž, umožnili nám sedět a mohly jsme se převlíknout. V jiných klubech, to jsem viděla na internetu, musely holky ležet na zemi, mít ruce za zády, a převlíct se nemohly, takže, jely v podnikovém prádle co zrovna měly na sobě, to pro ně musel být mnohem větší šok než pro nás.

Jak jste reagovala? Jak reagovaly ostatní ženy?
Je to těžko popsatelné. Jak jsme se dozvídaly, co nás čeká, tak nám postupně ujížděly nervy, nevěděly jsme na co máme právo, neznaly jsme své možnosti a netušily co bude následovat. Na začátku některé holky ještě nevěděly o co jde, takže byly nejřív OK. Ale jak se říká: "Po smíchu přichází pláč", pak jim začaly jet nervy. Všechno nám docvaklo, až jak jsme byly na kriminálce. Nervy jsem měla i já a byla jsem zlá. Když nám řekli, že nás z výslechu neodvezou, tak jsem přemýšlela, jak se vůbec dostanu zpátky.

Co pro Vás bylo nejhorší?
Pro mě to bylo nejhorší u výslechu. Dohádala jsem se s nima a musela jsem jít zpátky na celu. Nemohla jsem telefonovat, nevěděla jsem, jak mám vypovídat, abych neublížila sobě nebo někomu jinému. Když jsem šla z kanceláře, tak jsem věděla, že vedle je zavřený šéf. Vedle postele ležely jeho boty. Když ho přivezli, tak jsme chvilku stáli naproti sobě a dívali se z očí do očí. Oběma nám tekly slzy. Viděla jsem, jak má na sobě kožený pás kolem pasu a na něm zepředu přichycená pouta. U tak hodného člověka, který mi hodně pomohl, jsem to viděla strašně nerada. Neřeknu, kdyby to bylo nějaké hovado, které si to zaslouží, ale tihle lidi fakt ne. Měli jsme spolu dobré vztahy, pomáhali jsme si, takové citové napětí jsem ještě v sobě v životě neměla.

Jak Vás tato zkušenost ovlivnila? Jaké jsou vaše největší obavy do budoucnosti?
Říká se, že všechno špatné je k něčemu dobré. Dobré je, že člověk má nějakou zkušenost, ale ta psychika tam zůstává. Před výslechem jsem tam seděla několik hodin a poslouchala narážky policajtů. Špinili ženské různejma řečma a shazovali je. Přitom jeden sám říkal, že byl v podniku třikrát. Říkali, že jsou to špíny. Holky, které si chtěly zakouřit, tak jim, když procházely, říkali, že jsou špindíry, „kurviska", že vydělávají a nic z toho neodvádí, že na ně jako na policajty všichni čumí, že si je dobírají a na nás nikdo nehledí, začali to srovnávat.
Neuvědomují si, že ženské jsou v klubech, aby uživily děti. Naše české sociální zákony nejsou pro všechny stejné, samoživitelka dostane málo peněz, pak ty holky končí tam, kde končí. Pracují v klubech, aby si finančně pomohly, ale to oni nevidí.
   Po výslechu, kde jsem se snažila říct aspoň něco, ale aby to neublížilo šéfům ani mě, mě kamarádka odvezla konečně domů. Na stanici jsem byla víc než sedm hodin. Když jsem přijela k domů, tak děcka samou radostí vykřikla, že jsem doma. Nemohla jsem telefonovat a dát vědět co se děje, takže děti byly šťastné, že jsem v pořádku. Doma ze mě všechno spadlo. Syn mi udělal kafe, šla jsem na zahradu, kde jsem si sedla na houpačku a byla jsem tam až do odpoledne. V tu chvíli ke mně nikdo nesměl.
   Když jedu kolem podniku, tak mám v sobě pořád špatný pocit. Pocit lítosti, co se v podniku těm lidem stalo. Před čtrnácti dny jsem si tam zajela pro věci. Už jen při příjezdu na parkoviště jsem měla strach a hrozně mi bušilo srdce.
   Největší obavu mám ze soudu. Nevím jestli budeme muset nebo nebudeme muset vypovídat, jestli tam budou přítomni i majitelé, se kterými jsme měly dobré vztahy.

Klub ve kterém jste několik let pracovala ze dne na den zavřeli. Co to pro vás znamenalo?
Zavřením klubů se holky dostaly do finanční tísně. Některé žily z úspor, některé si musely vzít půjčku. Musely hledat nějaký klub, který zůstal otevřený, ale ne každá měla štěstí. Pro mě to znamenalo hlavně finanční potíže. Našetřené peníze jsem musela dát na děti, měla jsem strach, že jim v dohledné době nebudu moci koupit jídlo. Bylo to hodně těžké, nevěděla jsem co budu dělat. Byla jsem doma čtyři dny, a pak mi zavolala známá, jestli nechci jít pracovat do jednoho klubu a od té doby jsem tady. První dny měl člověk v hlavě, co se všechno stalo, ale postupně se mi to rozleželo. Potřebovala jsem peníze a potřebovala jsem co nejdříve nastoupit do práce. I kvůli tomu, že se mi posledních čtrnáct dní před razií moc nedařilo, jsem se dostala do potíží s placením inkasa. Tak to teď všechno doháním, ale už mi začínají chodit upomínky. Nevydělávám tolik peněz, abych stihla něco našetřit.

Jak si myslíte, že to zvládají ostatní ženy? Co myslíte, že ony potřebují?
Mají to podobně. Když člověk vydělá nějaké peníze, tak hledí na děti, aby se najedly a pak platí ty ostatní poplatky, co člověk má. Žádná z těch holek to nemá jednoduché. Myslím hlavně ženy, které vydělávají na děti a rodinu. Ani ne tak ty co to potřebují peníze na drogy a jiné věci. Jestli se dostaly do finanční tísně, tak potřebují, aby vše daly do pořádku, a aby jim nevznikly další větší problémy. Dneska k tomu, aby jste se dostala do pořádného maléru, stačí málo.

Kolik lidí je na vás finančně závislých?
Mám tři děti a bydlíme v pronájmu, bez své práce bych to nezvládla. Mám sice přítele, ale je teď bez práce. To co vydělám, jde všechno pro rodinu a na domácnost.
Kdyby Vám někdo řekl, že si za to můžete sama a máte si najít jinou bezpečnější práci, co byste mu odpověděla?
Já se nebojím práce, klidně bych i uklízela, ale ten výdělek na domácnost je nedostačující. Moje týdenní finanční potřeba, co se týče jídla, hygieny a těch základních potřeb, je pět až šest tisíc korun. Práce prodavačky nebo uklízečky by mi finančně nepomohla, ještě teď, když je na to člověk sám. Ať si každý půjčí mé děti i s příjmem od sociálky a zkusí zaplatit nájem, inkaso a měsíční výdaje pro děti.
   Při hledání „normální" práce jsem často slyšela otázku: „Kolik máte dětí?" Dneska má problém sehnat práci i žena s jedním nebo dvěma dětmi.

Proč podle Vás pracují ženy v sexbyznysu?
Některá žena si šetří na svoje bydlení, na svoje zázemí. Některé holky potřebují peníze na měsíční náklady. Některá to potřebuje jen na šminky a dovolené a osobní potřebu. Těch důvodů je hodně. Holka, která potřebuje vyšší měsíční částku, by si jinak musela najít stoprocentního chlapa, který by měl slušný příjem, a který by jí finančně pomohl. Ale hledat takového chlapa, je jako hledat jehlu v kupce sena. Nemyslím, že bych ho finančně zneužívala, ale že bychom na to byli dva. Nebo bych musela najít nějakou jinou dobře placenou práci.

Chtěla byste vzkázat něco ostatním ženám?
Vzkázala bych jedno, co jsem říkala vždycky všem, když chce někdo dělat tuto práci, tak ať to dělá pro děti, ale ne kvůli drogám. Ať se ty ženy hlídají zdravotně, což je důležité i právě kvůli dětem, a ať nedělají pro každou korunu všechno. Žena v podniku má mít svou úctu, za kterou by si měla stát.
Nemohla jsem reagovat na diskusi pod internetovým článkem k razii, protože jsem neměla kredit. Lidé zde psali o ženách, že jsou to košťata, že je dobře, že se to stalo, že razie měla proběhnout už dávno a podobně. Naštvalo mě to. Těm bych vzkázala, že až se někdy ocitnou ve finanční nouzi, nebudou mít z čeho platit nájem, tak se může stát obdobná věc i jim, kdy budou pracovat v takovém podniku, protože nebudou mít jiné finanční východisko. Ať se vžijí do jejich kůže. Ne všichni jsme furt nahoře. Člověk je schopný v té chvíli udělat cokoliv, aby jeho děti měly co potřebují.

Myslíte si, že by v tomto pomohla legalizace prostituce? Sexuální pracovnice i majitelé klubů by měli svá práva a povinnosti...
Já myslím, že by to pomohlo opravdu hodně. Nejspíš na to čeká i spousta majitelů. Vymizely by podobné problémy a zbytečně nátlaky. Nemusela bych mít ze všeho takový strach, z policajtů, ze zásahu, ze sociálky. Kdyby se zátah opakoval, tak by byl člověk ušetřený. Jen bych ukázala papír, že mám všechno v pořádku. Tahle práce ze světa nevymizí a i z těchto důvodů by se měla legalizovat.

Monika Střelková, R-R Ostrava

EasyCookieInfo

« Listopad 2017 »
Po Út St Čt So Ne
    1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30      

Audio příběh