12. 3. 2015

Petr Eisner: Sexualita lidí s postižením a jejich aktuální možnosti v České republice

K napsání tohoto článku se dostávám díky projektu „Právo na sex" organizace ROZKOŠ bez RIZIKA, jehož cílem je otevřít diskusi na téma sexualita u hendikepovaných osob a nabídnout institucím či jednotlivcům prohloubení znalostí o sexuální a intimní asistenci na základě spolupráce se švýcarskou stranou. Tento projekt je sponzorován Programem švýcarsko-české spolupráce.

Sexuální asistence jako taková je v České republice zatím téměř neznámým pojmem, díky nedostatku informací a přímých zkušeností s ní. Díky celkové stigmatizaci práce se sexualitou pak často dochází k různým dezinterpretacím a mylnému vyhodnocování tohoto tématu, a to jak ze strany laické, ale i odborné veřejnosti.

Sexuální asistenci se budu přímo věnovat v návazných článcích, které se budou objevovat spolu s průběhem zmíněného projektu. Zatím se pojďme podívat na historii sexuality lidí s postižením a její aktuální vnímání a východiska v naší zemi.

Jak se lidem s postižením daří žít vztahový nebo sexuální život? Jakou podporu nacházejí a na jaké překážky narážejí? Je současná koncepce podpory jejich sexuality dostačující a nebo je nutné hledat další možnosti? Dokáží naše sociální služby aktuálně zajistit skutečně plnohodnotný život člověka s postižením? Jaké jsou jejich možnosti a hranice? Na tyto otázky se pokusím odpovědět v tomto úvodním článku a pojmenovat tak dispozice pro možný vstup sexuální asistence do České republiky.

V článku vycházím ze svého odborného vzdělání a přímé praxe v práci se sexualitou v českých sociálních službách nebo stážích ve službách zahraničních.

Historie vnímání sexuality lidí s postižením

Abychom dokázali dobře pochopit současný stav a problémy lidí s postižením, musíme nahlédnout do nedávné historie a podívat se na vývoj nahlížení a vnímání jejich sexuálních a vztahových potřeb.

Jedním z nejčastějších mýtů o sexualitě lidí s postižením (zvláště s postižením mentálním) i v dnešních dnech je, že jsou to lidé bezpohlavní, bez sexuálních a vztahových potřeb, věčné malé děti, jejichž mentální úroveň (např. tříletého dítěte) přece jasně vylučuje, že by snad mohli někdy řešit nějaké sexuální potřeby a třeba se i reálně zamilovat.

Tento mýtus byl v minulosti velmi silně zakořeněn i v sociálních službách, kde bylo před rokem 1989, ale i mnoho let potom, považováno za „plnohodnotný" život přežívání za vysokými zdmi a okenními mřížemi. Člověku mělo stačit, že dostane najíst, je v teple a suchu a může se projít po zahradě. Jiné, další potřeby zde většinou nebyly reflektovány, natož aby na ně někdo pozitivně reagoval a snažil se podpořit jejich naplnění. Sexuální projevy lidí s postižením byly často vykládány jako deviantní a klienti byli tlumeni léky nebo jinak restriktivně omezováni. Většina zařízení v té době byla nekoedukovaná, tedy buď jenom pro muže, nebo jenom pro ženy, což přinášelo další problémy. Lidé se nemohli konfrontovat s druhým pohlavím, natož navazovat vztahy, skrze které by mohli uspokojit své sexuální potřeby. Ještě během mé soudobé praxe jsem například narazil na několik žen ve věku 40 až 70 let, které žily celý svůj život v nekoedukovaném zařízení a nikdy se nesetkaly s živými muži. Personál zařízení totiž tvořily také výhradně ženy. Co to znamená, být ženou, když není možné konfrontovat svou sexualitu s muži?

Vlivy této nedávné historie se tudíž často přímo odrážejí v současnosti. Samozřejmě existovaly i výjimky, kdy někdo z personálu dokázal sexualitu klientů nahlédnout střízlivě a bez předsudků, ale těch bylo jen velmi málo.

I lidé s fyzickým postižením stáli v této době mimo. I když třeba nežili v ústavních zařízeních, společnost je kvůli jejich hendikepu automaticky vylučovala na okraj a perspektivy jejich možného vztahového nebo sexuálního života, byly kromě, např. snížené hybnosti těla, značně omezené především tímto sociálním vyčleněním.

Vliv tohoto nesmyslného přístupu do značné míry přetrval i do nového tisíciletí. V sociálních službách se toho už mnoho zlepšilo, ale rozhodně je dále na čem pracovat a mezi přístupem a podmínkami jednotlivých poskytovatelů sociálních služeb jsou obrovské rozdíly.

Na začátku mé praxe, před patnácti lety jsem při spojování sexuality s lidmi s postižením narážel na odpor jak v sociálních službách, tak mezi rodiči lidí s postižením, kteří si většinou nepřáli, aby se jejich dítě (už dospělý člověk) účastnil lekcí sexuální osvěty atp.

Většina lidí s postižením se v té době potýkala s despektem okolí vůči své sexualitě a věku a s nedostatečnou podporou jejich pohlavní role, což vedlo k nejistotě v sociálním chování a neporozumění sociálním a někdy i zákonným normám. Otázka „kým jsem a jak zapadám do světa, který je okolo mne", jim pak zůstávala někdy po celý život nezodpovězena. Sám pamatuji dobu, kdy byli všichni klienti i klientky v zařízení ostříhaní nakrátko a měli stejné erární teplákové soupravy. Jejich identita se mohla jen těžko nějak zformovat, jejich pohlavní role zůstávala neurčena.

Další hendikep vznikal na podobné bázi. Okolí, které nevnímalo člověka s postižením, jako pohlavní bytost, která má sexuální a vztahové potřeby, často bralo jeho projevy na lehkou váhu a nepřičítalo jim sexuální kontext. Celková tolerantnost k chování některých lidí s postižením, jejichž projevy ale zřetelně překračovaly sociální a někdy i zákonné normy, pak dokázala z mnoha lidí vytvořit v očích ostatních „devianty", jejichž chování je ovšem pokrytecky tolerováno. Kdo z nás by se ale choval v rámci hranic, když by nás na jejich existenci nikdy nikdo srozumitelným způsobem neupozornil?

Asi největším problémem ale byl a stále zůstává zoufalý nedostatek intimity a soukromí v životě člověka s postižením. Pořád s ním někdo je. Rodiče, asistenti, spoluklienti. Dlouhodobé návyky sdílení prostor a tím pádem i nahoty nebo dokonce sexuálního uspokojování, pak nutně vede k vnímání sexuality a všeho s ní spojeného, jako veřejné věci, kterou mohu nebo dokonce musím sdílet s ostatními. Výsledkem je obnažování nebo masturbace na veřejnosti, nerozeznání intimních zón na vlastním nebo i cizím těle a sdílení intimních informací s cizími lidmi. Dokázali bychom si představit život, ve kterém nemůžeme být nikdy sami? Život, kde by bylo samozřejmé, že nás mnoho lidí z našeho okolí vidí nahé, a nebo dokonce každodenně vstupuje do oblasti našich genitálií (např. asistence při hygieně)?

Tyto problémy, vzniklé na základě přístupu a podmínek v minulosti, vnímám jako hlavní faktory, které stále negativně ovlivňují pojetí sexuality lidí s postižením i v dnešních dnech a mnohdy jsou velmi silně zakořeněné v aktuálním přístupu pracovníků sociálních služeb, rodičů lidí s postižením, ale i chybně tolerantní a nikoli respektující veřejnosti.

Role současné sociální služby a její aktuální možnosti

Jak jsem již zmínil výše, úroveň práce se sexualitou a postoje pracovníků se mohou v různých organizacích výrazně lišit. Je ale jasné, že sociální služby by stejně jako rodiny měly umět reagovat na základní potřeby člověka a tudíž podporovat a vytvářet možnosti i pro uspokojení potřeb sexuálních i vztahových. Pokud se v poslání organizace mluví o podpoře „plnohodnotného" života člověka s postižením atp., musíme jako součást takového života automaticky vnímat i tyto potřeby. Tato podpora má samozřejmě své hranice, které by pracovníci rozhodně neměli překračovat.

Obecně platí, že lépe se téma zpracovává spíše menším organizacím, kde se lépe daří sjednotit přístup pracovníků, ale to neznamená, že by některá velká zařízení neměla nakročeno správným směrem a nedokázala s klienty dobře pracovat. Změny jsou ale pomalejší, mnohdy i kvůli tomu, že ve velkých zařízeních se mohou lépe skrývat pracovníci, kteří stále nevnímají klienty jako pohlavní bytosti a jejich sexuální potřeby odmítají reflektovat. Je jasné, že takoví lidé by v sociálních službách neměli vůbec pracovat. Kdo nerespektuje člověka s postižením v oblasti sexuality, těžko ho bude respektovat i v jiných oblastech. Je jasné, že takový člověk může napáchat na klientech mnoho škody. Mohu ale říct, že na pracovníky s tímto postojem, narážím ve své praxi naštěstí stále méně.

Někdy vznikají problémy u organizací, jejichž zřizovatelem jsou církve, kde průchod práce se sexualitou klientů naráží na náboženské hodnoty nebo celkový strach z kontroverze tématu a jeho obhájení před náboženskou komunitou.

Základem práce se sexualitou v každé organizaci poskytující sociální služby by tedy měl být samozřejmý přístup pracovníků ke klientům jako k pohlavním bytostem, které mají sexuální a vztahové potřeby. Pracovníci by měli být schopni aktivně podporovat klienty v jejich pohlavní roli a zvyšovat možnosti pro její uchopení a prezentaci.

Uvědomění si sebe sama jako muže nebo ženy, své sexuální orientace a legitimity svých potřeb, bohužel není pro mnoho lidí samozřejmostí a potřebují kontinuální podporu, aby v těchto věcech zorientovali. Tuto podporu mohou dostat i ve vyšším věku. Neznamená to, že když se se svou pohlavní rolí neměli možnost ztotožnit v dětství a pubertě, že by to nemohli dohnat v dalších letech.

Další automatická podpora by měla přicházet v práci s intimitou. Lidé by měli mít v životě dostatek soukromí pro svou nahotu, uspokojování sexuálních potřeb i další věci. Pak by se jim také lépe dařilo chápat a vymezovat na svém těle intimní zóny a respektovat je na tělech jiných lidí. Vnímání intimních zón na těle je také základem prevence proti sexuálnímu zneužívání.

Práce s intimitou a soukromím je samozřejmě mnohdy odvislá od schopností a dovedností klienta při sebeobsluze a prakticky pak často naráží na nevhodné prostředí, materiální a technické podmínky, kde soukromí nelze zajistit. Není ale možné nechat pracovníky, aby se na tyto podmínky jednoduše vymlouvali a ani se nesnažili soukromí klientům nějak vytvořit. Vždy bude více záležet na přístupu pracovníků než na technických podmínkách. V zařízeních, kde klienti bydlí na pokojích po dvou nebo po třech, zafungovaly mnohde velmi dobře časové itineráře, které pracovníci spolu s klienty vytvořili a které určují, kdo a kdy bude v pokoji sám. V mnoha nových službách ale mohou klienti bydlet na pokoji sami. Jinde je alespoň jako nouzové řešení vymezena pro tyto účely speciální místnost, kde člověk může soukromí nalézt. Intimitu a soukromí vnímám každopádně jako základní předpoklad pro úspěšnou práci se sexualitou.

Dalším úkolem pracovníků ve službách (nebo rodičů v domácím prostředí) je pak umět adekvátně reagovat na sexuální projevy lidí s postižením. Samozřejmě tedy chápat, že mnohé projevy jsou sexuálně motivovány a pokud přesahují sociální nebo dokonce zákonné normy, neomlouvat je, netolerovat, ale umět adekvátně zareagovat a klientovi zprostředkovat srozumitelné nastavení hranice, za kterou jeho projev nemůže jít. Je nejčastější chybou pracovníků (ale i rodičů a laické veřejnosti), že lidem s postižením tolerují chování, které mnohdy velmi výrazně překračuje zmíněné normy a tato tolerance pak v některých případech dovede člověka s postižením i ke spáchání trestného činu.

Pracovníci tedy nesmí být tolerantní, ale respektující. To znamená, že respektují, že člověk s postižením má práva (např. právo na uspokojivý sexuální život), ale že také musí dodržovat povinnosti, které mu z užívání tohoto práva vyplývají, tedy nikoho neobtěžovat, neohrožovat - pohybovat se v rámci sociálních a zákonných norem, stejně jako lidé bez postižení.

Moderní sociální služba by měla svým klientům dále zprostředkovávat co největší možný kontakt s okolím a podporovat vznik sociálních vazeb a nových vztahů. Izolace klienta v zařízení, které sice poskytuje komplexní služby (vše je pod jednou střechou) může vyhlížet jako velmi pohodlná alternativa, ale toto omezené sociální prostředí je pro většinu lidí nedostačující a ještě více omezuje už tak omezené možnosti pro navazování vztahů nebo sexuálního života.

Toto by měla být standardní role sociální služby. Výše zmíněná práce se sexualitou by se měly dít automaticky a pracovníci pro ni nepotřebují žádné speciální kompetence. Mnoho klientů si s touto základní, správně poskytovanou podporou vystačí a dokáží pak fungovat bez další intervence.

Další východiska

Ti lidé, kteří potřebují další podporu ve formě sexuální osvěty nebo intervence, už nemusí přímo v organizaci se svými požadavky uspět. Poskytování sexuální osvěty nebo intervence je už vnímáno jako nadstandardní a záleží na organizaci, jestli se pro jejich poskytování rozhodne nebo ne. Organizace by měla vycházet ze dvou kritérií. První je, jestli klienti mají pro oblast intervence a osvěty zakázky, druhá, jestli má pro práci na takové úrovni personální zajištění – tedy proškolené pracovníky, kteří se na práci na této úrovni intimity sami vnitřně cítí.

Další možností organizace, jak reagovat na takové zakázky klientů je jejich nasměrování na odborníky (speciální porady, sexuology, gynekology, psychology). Zprostředkování takové návštěvy ale může mnohdy trvat dlouhou dobu a po organizační a technické stránce mohou tyto návštěvy odborníků službu poměrně zatěžovat. Proto je nejlepší, když služby (zvláště rezidenční), dokážou tuto oblast práce se sexualitou obsáhnout sami a pracovníci na zakázky klientů reagují flexibilně přímo v zařízení. Pro tuto platformu se aktuálně rozhoduje stále více organizací.

Práce na této úrovni vyžaduje od pracovníků dobře uchopené hranice jejich role a již zmíněné vnitřní nastavení. Od organizace pak poskytnutí koncepčního a kompetenčního zázemí, většinou na bázi vytvoření funkčního „protokolu sexuality", tedy materiálu, který vymezuje rámec, určuje koncepci a kompetence pro práci se sexualitou a metodicky určuje postupy při práci.

Pro práci v oblasti intervence a osvěty se používají různé pomůcky jako grafické listy, speciální instruktážní filmy na DVD, panenky a další praktické předměty jako vibrátory, kondomy atp. Opět je zde základem práce intimita a informace, které z lekcí osvěty nebo intervencí vzejdou, jsou brány jako důvěrné.

Někteří odborníci pak mohou v práci se sexualitou postoupit ještě o kus dál a být fyzicky přítomni např. nácviku masturbace atp. Tuto práci by však měl vždy provádět skutečně kvalifikovaný odborník, který není s klientem v jiném dalším vztahu (např. není jeho klíčovým pracovníkem, osobním asistentem atp.) a proto práci na této úrovni v rámci sociálních služeb nedoporučuji. Zde je lepší obrátit se na specialistu nebo lékaře.

Ve všech zmíněných úrovních práce se sexualitou platí striktní pravidlo. Ať poskytujeme klientovi podporu na jakékoli téma a vstupujeme i do hlubší úrovně intimity, platí, že se klienta nikdy nedotýkáme v oblasti intimních zón. Pracovník sociální služby by se nikdy neměl stát předmětem uspokojení sexuálních a vztahových potřeb klienta. Pokud by v práci takové riziko hrozilo, musí být pracovník schopen situaci reflektovat a práci s klientem okamžitě přerušit.

Právě kvůli míře zapojení pracovníka jsou tyto úrovně práce se sexualitou někdy označovány jako „pasivní sexuální asistence". Tzn. pracovník radí, konzultuje, používá pomůcky, ale klienta se fyzicky nikdy nedotýká, ani nepoužívá pro demonstraci své vlastní obnažené tělo.
Speciální pravidla by pak měla platit pro všechny pracovníky, kteří musí kvůli omezeným schopnostem klienta v rámci služby vstoupit do jeho intimních zón za účelem hygieny nebo zdravotního úkonu.

Jak dál?

Zde končí aktuální možnosti v rámci současných sociálních služeb, ale povětšinou také vnitřní možnosti pracovníků, kteří se sexualitou klientů pracují. Další práce se sexualitou by byla již natolik intimní a náročná na vymezení rolí a hranic, že by se jen málokdo odvážil ji vykonávat, přestože by byla pro mnoho lidí, zvláště s fyzickým postižením potřebná. Z mého hlediska je to dobře a myslím si, že standardizovat v sociálních službách ještě intimnější úroveň práce se sexualitou by nebylo z více důvodů vhodné.

Základní podpora nebo pak osvěta a intervence poskytované v rámci moderní sociální služby, mohou mnoha lidem s postižením pomoci k fungování v sexuálním a vztahovém životě, ale pro některé je to stále málo. V poradně řeším každý rok několik poptávek ze strany lidí s fyzickým nebo kombinovaným postižením, kteří u mě poptávají asistovanou soulož – tedy asistenci při sexuálním aktu páru nebo jednotlivce s použitím masturbační pomůcky. I když naprosto chápu situaci klientů, kteří jsou občas už v dost zoufalé situaci, takové služby už neposkytuji, protože překračují mé vnitřní osobní hranice pro práci se sexualitou a bohužel nemám, kam bych tyto zájemce odkázal. Zatím žádná organizace nebo firma v České republice oficiálně takovou službu neposkytuje.

Občas se stane, že se mi na kurzu nebo v poradně přizná někdo ze sociálních služeb, že se na základě proseb klienta rozhodl, mu podobnou službu poskytnout. To skutečně nedoporučuji. Takové počínání je velmi rizikové jak pro pracovníka (hrozí mu nařčení ze sexuálního zneužívání klienta atp.), tak pro klienta, kterému může neškolený pracovník způsobit zranění atp.

Je však nesporné, že i tyto potřeby a požadavky, na které už sociální služby nedokážou reagovat, jsou legitimní a měla by tedy existovat alternativa, kterou by lidé mohli využít.

Jak již bylo zmíněno, jedná se především o lidi s fyzickým nebo kombinovaným postižením, kterým možnosti jejich těl nedovolují dostatek pohybu, potřebného už jen k vysvlečení, natož k přiblížení se k partnerovi a zaujetí nějaké polohy. Obdobný problém vzniká těmto lidem při snaze o masturbaci. Pokud mají krátké a zdeformované ruce, kterými není možné dosáhnout do rozkroku, nebo trpí spasmy a nefunguje jemná motorika, nejsou pak většinou schopni se sami sexuálně uspokojit. Někteří lidé jsou schopni např. pohybu po břiše a dokáží se uspokojit třením genitálií o podložku, ale je jasné, že je to velmi namáhavý způsob s nejistým výsledkem a možností poranění.

Právě pro tyto lidi by mohla přinést řešení sexuální asistence, tedy služba (nikoli sociální), která by dokázala aktivně podpořit člověka v uspokojení jeho sexuálních potřeb, nebo je přímo uspokojit. Tato platforma existuje již mnoho let v různých evropských zemích, většinou v těch, kde je plně legalizována prostituce. Kromě toho, že lidé s fyzickým nebo i jiným postižením mají možnost sexuálního života, mohou bezpečně využívat i možnost placeného sexu, stejně jako lidé bez postižení.

Petr Eisner DiS.

Fotografie jsou z prednášky Láska, sex a hendikep!, kterou v lednu zorganizovala Univerzita Pardubice a Národní rada osob se zdravotním postižením.


DSC 2591 up smallO autorovi: Petr Eisner je diplomovaným specialistou v oborech sociální pedagogiky a teologie. V sociálních službách pracuje od roku 2001. V současnosti pracuje jako lektor a konzultant, metodik a supervizor kvality vzdělávání a odborný poradce v oblasti vzdělávání a sociálních služeb se zaměřením na specifické cílové skupiny. Absolvoval kurzy lektorských a manažerských dovedností a výcviky pro práci se sexualitou uživatelů sociálních služeb.

Lektoruje od roku 2005 a specializuje se na témata empowermentu a rolí a hranic pracovníků v sociálních službách. Především pak ale na práci se sexualitou a vztahy klientů sociálních služeb, kde působí i poradensky. Je autorem speciálních pomůcek a publikací převážně právě pro práci se sexualitou. Webové stránky: http://www.petreisner.cz/.

 


swiss cntrb logo bile

Podpořeno z Programu švýcarsko-české spolupráce. / Supported by a grant from Switzerland through the Swiss Contribution to the enlarged European Union.

Projekt Právo na sex aneb intimní asistence pro potřebné č. 157.

EasyCookieInfo

« Listopad 2017 »
Po Út St Čt So Ne
    1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30      

Audio příběh