16. 12. 2013

Příběh novodobé české Gejši

Jedna z klientek ROZKOŠE bez RIZIKA zažila během svého pracovního pobytu v Japonsku, kde pracovala jako hosteska, hrůzný zážitek. Rozhodla se o něj podělit s ostatními lidmi a hlavně mladými ženami a dívkami, jako varování, aby byly více obezřetné a nemusely prožít to co ona.

Zkuste mi popsat co se stalo?

Začalo to tím, že jsem se po delší době potkala se svou kamarádkou, která byla nadšená z práce v Japonsku, kde strávila tři měsíce. Za krátkou dobu si dokázala vydělat dost velkou sumu peněz. Líbila se mi představa jet do Japonsku, poznat tuto zemi a slušně si vydělat. Zjistila jsem si veškeré potřebné informace a kontaktovala brněnskou agenturu. Následně jsem byla pozvána na pracovní pohovor, kde mě seznámili s prací hostesky. Pohovor probíhal v angličtině, zaplatila jsem poplatek 4 000 Kč za zprostředkování a dala k dispozici šest „profi" fotografií pro mou prezentaci v japonských klubech.

Práce se týkala „hosteskových klubů", které zajišťují společnost evropských žen pro Japonce, ale i ostatní cizince žijící v Japonsku. Ženy doprovází muže na společenské akce a starají se o zábavu klientů (zpívání karaoke, tancování u tyče, striptýz – pouze nahoře bez). Vyžadován je základní společenský přehled, základy angličtiny a slušné vystupování. U každého klienta má žena 30 minut na to, aby ho zaujala natolik, aby jí nechtěl vyměnit za jinou hostesku.

Ženám se říká v překladu – „stolovnice" – po dobu strávenou s klientem mu nejenom naléváte a mícháte pití přímo u stolu, ale doprovázíte jej i na toaletu a čekáte až vykoná svou potřebu, aby jste mu poté dala na ruce japonský horký nahřátý ručník – „ošibura".

Byla mi 22 let, měla jsem čtyři roky po maturitě na Střední škole cestovního ruchu. Předtím jsem tři roky pracovala jako striptýzová tanečnice v Itálii. Byla jsem vždycky pohybově zdatná, ráda se předvádím, jsem extrovert, a proto mi tato práce byla blízká. Získala jsem nějaké zkušenosti a v Itálii se plně osamostatnila. Japonska jsem se proto nebála. Myslela jsem, že jedu za něčím lepším. Těšila jsem se, že si vydělám peníze a poznám jinou kulturu.

Měla jsem letět se starší krásnou kamarádkou. Agentura jí však s ohledem na její věk žádnou práci nenabídla. Věk hraje v této práci velkou roli při výběru žen bez ohledu na vzhled. Poté co jsem se dozvěděla, že pojedu sama, znejistěla jsem. Nechtěla jsem jet tak daleko do cizí země úplně sama. Paní z agentury mi řekla, že ve stejný termín jako já letí i jiná slečna z Prahy, která byla ve stejném věku, takže bychom mohly jet spolu. Vzájemně jsme se po několika telefonátech uklidnily a nakonec společně nastoupily do letadla. Ze slečny z Prahy – Petry se stala v Japonsku moje kamarádka a byla mi velkou oporou. Uměla výborně anglicky, dříve pracovala v Americe jako au pair. Byla jsem ráda, že jedu s někým, kdo má takové zkušenosti.

Do Japonska jsme dorazily po 14 hodinách letu, změna časového pásma byla náročná. Na letišti Tokio Narita jsme úspěšně prošly celní a pásovou kontrolou. Pokud bychom neprošly, tak bychom se musely vrátit zpět a letenka by nám nebyla agenturou proplacena. Nastoupily jsme na autobus, který nás zavezl k agentovi, který se o nás další tři měsíce staral. Agent nás ubytoval v apartmánu, který jsme týden obývaly úplně sami. Později přijely ještě dvě Rumunky. Bylo s nimi těžké vyjít, byly dost nepořádné... Začaly jsme pracovat v klubu v tokijské části Ropongi (japonský Bronx). V klubu jsme byly od pondělí do soboty, vždy od devíti večer do brzkých ranních hodin, volno bylo pouze v neděli. Do práce jsme chodily pěšky kolem ruské ambasády.

Po měsíci práce v Japonsku jsem poznala jednoho Čecha z Prahy, který jednoho dne přišel do našeho klubu. Byl tam nahnán „naháněči", kteří stojí před klubem. Při vstupu hosta do klubu se všechny ženy musely postavit a uvítat jej v jeho rodném jazyce a zmotivovat pro vstup do klubu. Muž si buď ženu vybere hned nebo je usazen a vybírá si až později, případně je k němu nějaká žena usazena. V klubu zůstal tento muž jen proto, že jsem se ozvala českou poznámkou: „tak si už vyber, vždyť nejsi u řezníka". Bylo příjemné se viděl po měsíci s Čechem.

Toho osudného dne, kdy byla Petra zrovna nemocná, jsem šla do práce sama. Ráno po práci jsme se pak ještě s jednou známou Slovenkou vydaly do klubu na drink, nakonec dorazili i kamarádi od šéfa. Popíjeli jsme, ale nebyla jsem opilá tak, abych nevěděla co dělám. Jeden z nich mi nabídl, že mě odveze domů, ať nemusím jít pěšky. Slovenská kamarádka ještě v klubu zůstala. Nastoupila jsem do auta. V tu chvíli mě absolutně nenapadlo, že by se mohlo stát něco špatného i když jsem cítila z jeho strany sympatie. V tu chvíli jsem mu věřila - chodí do klubu - je známý šéfa.

Po cestě domů v autě jsme se normálně bavili. Po chvíli jsem však zjistila, že to není cesta domů, že jedeme úplně jinudy. Znervózněla jsem. Napadlo mě, že se něco děje, že je něco špatně. Dojeli jsme na parkoviště a začal mi vysvětlovat, že chce být se mnou chvíli sám. Zacvakl automatické zamykání dveří. To jsem byla už hodně nervózní, už jsem věděla, že to neskončí tak jak jsem si myslela. V autě se na mě vrhnul, začal mě líbat... Snažila jsem se ho odtrhnout a bránit se, ale nešlo to, protože měl větší sílu. Snažila jsem se být i milá. Úplně se změnil, choval se jako zvíře. Nakonec jsem se snažila přistoupit na psychologii, že se mi to taky líbí, ale že to nechci takhle. Doufala jsem, že se mi podaří utéct, rozhlížela jsem se po autě, kde je zamykání, ale bylo bohužel na straně řidiče. Jakoby prvotně chtěl přistoupit na sex s prezervativem, a když viděl, že se bráním a snažím se otevírat dveře tak kondom zahodil. Nedalo se s ním vůbec diskutovat a už nešlo, aby to bylo v nějaké mojí režii. Když zjistil, že to byla blamáž „po dobrém" a využila jsem situaci, kdy byl v klidu, rozhodl se, že to udělá po svém. Nepoužil kondom a šel rovnou na věc. Násilím mi stáhl kalhoty a roztrhl kalhotky. Za každou cenu se do mě snažil dostat. I když jsem se vzpouzela a stahovala vnitřně, aby to nešlo. Řekl, že pokud budu vzpurná, že to bude horší, tak ať přestanu, že i tak se to stane, že s tím nic neudělám ať se mu podvolím, že to bude pro mě lepší. Doporučení ve stylu: „že má žena udělat něco – bouchnout, kopnout..", nefungovala. Byla jsem úplně maličká, nic nezmůžete, když na vás leží osmdesátikilový chlap. V tu chvíli cítíte, že se vám to vůbec nelíbí a jste plná beznaděje a chcete, aby to co nejdřív skončilo a sama sebe vnitřně obviňujete, že jste to dovolila, že se to mohlo stát.

Myslela jsem si, že se díky svým životním zkušenostech, své síle, nikdy do takové situace nedostanu, že v ní nikdy nebudu. Vůbec nevím, jak to dlouho trvalo. Bylo to pro mě nekonečné. Dala jsem hlavu na stranu, viděla jsem, že venku pršelo. Nezbylo mi nic než to vydržet, aby se nestalo ještě něco horšího, aby nenaplnil své výhružky. Nakonec došlo k vyvrcholení, poté si sedl zpět na své místo jakoby se nic nestalo a pořád opakoval větu, že to je jenom mezi námi. Nutil mě přísahat že to nikomu neřeknu a že je teď můj „boy friend", když se to stalo. Přitakávala jsem a chtěla, aby mě odvezl co nejdříve domů. Snažila jsem se zachovat chladnou hlavu a i když jsem plakala, snažila jsem se být silná, aby si to nerozmyslel. Přivezl mě před dům, rozloučili jsme se jakoby nic.

Když mi otevřela moje kamarádka, hned mi říkala, že měla o mě strach, že se mi snažila volat, ale on mi v autě nedovolil telefon zvednout. Když otevřela dveře tak si nedovedete představit, jak jsem byla šťastná, že jí vidím. Až doma jsem si uvědomila co všechno se stalo a co se ještě mohlo stát, emoce jsem vypustila až doma. V rychlosti jsem jí všechno vypověděla, shodila ze sebe všechno oblečení a šla do sprchy. Myla jsem se tak, že jsem se nemohla domýt, snažila jsem se očistit a smýt jeho parfém. Máte pořád pocit, že jste špinavá a kdyby jste měla rýžák tak se drhnete i tam dole. Zavládla ve mně panika a strach, „že se do mě udělal", nedávno jsem vysadila antikoncepci. Nebála jsem se ani tak pohlavních nemocí jako spíše těhotenství. Kamarádka zavolala našemu agentovi, vysvětlila mu co se stalo, aby hned přijel. Do 30 minut byl u nás, naložil mě i Petru do auta a odvezl nás k lékaři. Po cestě k lékaři jsem vše chtěla nahlásit na policii. Agent mi začal vysvětlovat, že to není rozumný nápad, že tam pracuji na turistické vízum, že to není tak jednoduché, že ten muž má zelenou kartu a větší množství peněz. Snažil se mi těmito argumenty zavřít hubu, chtěl ať se s tím smířím. Co vůbec chci policii vykládat, když tam pracuju vlastně „na černo", nezbývalo než s tím souhlasit.

Lékař mě ošetřil, ihned mi dal pilulky proti otěhotnění. Sestřička mi odebrala krev a udělala testy. Sestřička byla Slovenka, která zde žila několik let, byla pro mě v tu chvíli velkou oporou, vše jsem jí řekla. Nechápala, proč nám nikdo nevysvětlil, že pracujeme v nejnebezpečnější části města, a že černoši to dělají běžně. Nerozuměla tomu, že nás nikdo z agentury nevaroval. Našla jsem v ní spojence a snažila se ze všeho vypovídat. Podali mi antidepresiva a léky na spaní, abych se vyspala a tělo vyplo. Po tabletkách jsem celý den prospala a probudila se až druhý den večer. Když jsem otevřela oči seděla u mě kamarádka Petra, která mě držela za ruku a zeptala se jak se cítím, jak mi je. Vytáhla mě ven na vzduch, na lavičce jsme se o všem bavily. Řešila jsem jak to zavolat své rodině, nevěděla jsem jak začít. Po dvou dnech jsem sebrala všechnu odvahu a zavolala domů. Chtěla jsem podporu rodiny, slyšet mamku a říct jí co se mi stalo. Nakonec jsem zavolala sestře, protože mi to přišlo jednoduší. Hovor si moc nepamatuju, obě jsme plakaly, byla tam řada emocí, bylo jí líto, co se mi stalo. Po rozhovoru se sestrou jsem už byla tak silná a dostatečně připravená říct to mámě. Věděla jsem, že to už zvládnu. Když jsem volala mamce tak v Japonsku byl zrovna večer a v Čechách ráno, máma zrovna snídala. Ptala jsem se jí co zrovna dělá a řekla, že jí musím něco říct, že se něco stalo. Všechno jsem to na ní vybalila, nenechala jsem ji ani nadechnout. Nejhorší pro mě bylo, slyšet, že jenom pláče a není schopná slova. Začala se obviňovat, že je to její chyba, že mě tam vůbec pouštěla. V tu chvíli byla tak zraněná, že nevěděla co mi má říct a potřebovala spíše pomoc ode mě. Zhroutil se jí celý svět, že se něco tlakového stalo její nejmladší dceři, že někdo ublíží jejímu dítěti. Chtěla si objednat letenku a přiletět za mnou a odvést mě domů. Celou dobu mě Petra držela za ruku. Nevím co nebo kdo mě ovlivnil, ale začala jsem mamce vysvětlovat, že to zvládnu, že jsem ošetřená...

Nechtěla jsem se vracet domů, cítila jsem se silná. Přece se nenechám srazit, přijela jsem vydělávat peníze, s tím co se stalo se smířím, vždyť se to stává i jiným ženám. Přece tady Petru nenechám a nevrátím se domů jako znásilněná a ještě bez peněz jako chudinka. Mámě jsem poděkovala, že stojí za mnou, že je pro mě oporou. Přesvědčila jsem jí, že to zvládnu a dokončím svou práci.

Pak jsem měla ještě jeden hovor. Volala jsem majitelce agentury. Nabídla mi, že zajistí letenku a umožní mi návrat domů. Opět jsem odmítla s tím, že práci dodělám a vydělám si peníze. Svěřila se mi, že jí něco podobného stalo při její první pracovní návštěvě Japonska. Byla jsem na ní naštvaná, že nás nevarovala, že nám neřekla, že se něco takového může stát, abychom byly více připravené.

Musela jsem zavolat i svému příteli. Dost dlouho jsem proto nabírala odvahu. Petra mi radila, že mu to mám říct až přijedu domů, ale to mi nedalo, „žralo" by mě svědomí. Věděla to již moje celá rodina, což bylo pro mě nejdůležitější. Nakonec jsem mu po týdnu zavolala a oznámila mu to jako hotovou věc. Bylo zvláštní ho slyšela plakat po telefonu. Snažila jsem se být silná. Cítila jsem se z toho všeho prázdná, otupělá a vychladlá.

Agent sdělil majiteli klubu, že nesmí umožnit přístup tomu člověku do klubu, abych s ním přišla jakkoliv do kontaktu. I tak se mi podařilo ho potkat při mé poslední cestě do práce, zahlídla jsem ho v davu lidí před klubem. On mě neviděl, přešla jsem na druhou stranu a snažila se co nejrychleji zmizet. V tu chvíli jsem měla chuť něco udělat a štvala mě ta beznaděj, že se mu nic nestane a došlo mi, že se to tam děje asi běžně a že s tím nikdo nic nedělá a že je to nespravedlivé. Po deseti dnech jsme se úplně přestěhovaly do jiné bezpečnější části Tokia a začaly pracovat v jiném klubu, kde pracovaly jenom Češky a Slovenky, což byla příjemná změna. S některými jsem se hodně sblížila. Zbylé dva měsíce práce nám rychle uběhly, snažila jsem se na to nemyslet. Poznávaly jsme město, více jsme si užívaly a relaxovaly. Uvědomovala jsem si, že to mohlo dopadnout daleko hůř. Při každém telefonátu domů rodina trnula, snažila jsem se je uklidňovat, že to zvládám a že je pro mě důležité, že stojí za mnou, že jsou pro mě oporou, že se nic ve vztahu ke mně nezměnilo.

Když se na to díváte s odstupem, udělala by jste v té době něco jinak?

Už bych nikdy nikomu cizímu nesedla do auta. Využil toho, že jsem nebyla s kamarádkou. Myslela jsem si, že je to známý od šéfa, využil mojí určitou naivitu. Už bych nikdy nebyla tak lehkomyslná. Před tím jsem si věřila, že se v té situaci ubráním...

Jak Vás tato zkušenost ovlivnila?

Od té zkušenosti v sobě nosím strach a jsem více nedůvěřivá a opatrná k cizím lidem.

Znáte ženy s obdobnou zkušeností?

Z mého okolí nikoho s podobnou zkušeností neznám.

Příběh vyslechla a zpracovala Monika Střelková, terénní pracovnice ROZKOŠE bez RIZIKA.

EasyCookieInfo

« Listopad 2017 »
Po Út St Čt So Ne
    1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30      

Audio příběh